Proč miluju knihkupectví

Asi jste si všimli, že nepíšu anglicky. Někteří škarohlídi si můžou myslet, že už jsem to se svými ''essayemi'' vzdala a že je to jen dobře. Opak je pravdou. V budoucnosti stále plánuju přispívat jak česky, tak anglicky, a možná že vás někdy začnu terorizovat němčinou :D (Což by asi nedopadlo moc dobře, ale znáte to...nikdy neříkej nikdy). Ale důvodem, proč tento článek píšu v češtině, je fakt, že vzhledem k tématu knihoven a knihkupectví se spíše hodí čeština, protože má láska k nim začla mnohem dříve, než jsem vůbec zjistila, že na světě existují nějací lidé, kteří mluví jiným jazykem než my.

Ale teď už zpět k tématu! Když vstoupím do knihkupectví, zaplaví mě pocit, který se nedostavuje při žádné jiné činnosti. Je to něco jako droga. Možná když se někdy vracíte z cest domů a vidíte z dálky jen střechu toho domečku zaplavuje vás nádherný pocit domáckosti, čerstvě upečené bábovky, zapnutého rádia, štěkotu psů a úsměvů známých tváří. Je zvláštní, že ke každé věci si člověk vytvoří určitý pocit, určitou asociaci, která se mu může vybavit, když cítí známou vůni, nebo vidí povědomý předmět. A tyto asociace jsou tak zvláštní a unikátní, že nemůžou být ničím jiným nahrazeny. A právě proto je zvláštní, že tento pocit ohledně knihkupectví není vázán na určité místo nebo lidi. Mohli by klidně jednoho dne zrušit knihkupectví v našem městě, a moje asociace by pravděpodobně vytrvala při návštěvě jakéhokoli jiného knihkupectví.

Není to tedy nějaké speciální místo, které tuto asociaci vyvolává. Ale co potom způsobuje ten nádherný pocit nadšení, motýlů v břiše? Pocitu, že někam patříte? Když přijdu do knihkupectví, připadám si jako člen nějaké tajné společnosti, plné lidí, kteří si rozumí bez řeči. Podíváme se na sebe a víme. Víme, že tohle je něco úžasného. Úžasný a fantastický svět, který je naprosto skryt před lidmi, kteří nečtou. A být členem této exkluzivní společnosti je skoro tak skvělé, jako prohrabávat se nekonečnými stohy knih, cítit jejich vůni a přejíždět po hřbetu každé z nich.

Člověk se cítí až bázlivě v takovémto chrámu vědění. Bázlivě, ale přitom ne bezvýznamně. Naopak, přijde mi, jako bych v tomhle světě mohla být kýmkoli. Když jsem byla malá a chodívala jsem do knihkupectví, vždycky jsem si představovala, že jsem ve světě Harryho Pottera a musím si koupit učebnice na všechny předměty a zároveň musím hledat v příručkách a encyklopediích informace, které mi pomohou porazit zlo. A i když si o mě budete myslet, že jsem blázen, pořád se takhle cítím, když přijdu do knihkupectví. Cítím se jako dítě, ne malé a bezmocné, ale dobrodružné, neohrožené, kreativní, co nemá nic jiného na práci, než bojovat se zlem.....a číst knížky samozřejmě.

Jak člověk stárne, bojí se, aby o tyhle věci nepřišel. Například necítím už stejné nadšení z pohádek, nedokážu prožívat Vánoce tak, jak jsem prožívala dříve. A proto jsem se bála, abych neztratila tento úžasný pocit, když vejdu do knihkupectví. Každopádně musím říct, že jsem jej neztratila a ani nevypadá, že by k tomu někdy došlo :) Pořád mám to příjemné mražení dobrodružství, jenom když přejdu kolem knihkupectví a blažený pocit se mnou rozleje, i když slovo ''knihkupectví'' jen slyším.

Takže teď už víte, že když se v nějakém potkáme, vyměníme si oboustranný pohled s úsměvem, který znamená:,,Já vím :) '' My víme, i když to ostatní netuší, a právě proto je tento náš svět posvátný a nikdo nám ho nikdy nevezme.