Díl první - Tam, kam slunce putuje, tam i já své kroky stáčím

Už byl dávno vzhůru, protože ho teplé paprsky slunce lechtaly po nohou. Rád by už něco dělal, protože jako každé malé dítě měl po ránu a vlastně po celý den energie na rozdávání. Ale jeho otec ještě spal a on jej nechtěl budit, vždyť měl přece včera spoustu práce a zaslouží si nějaký odpočinek. On a ostatní námořníci připravovali loď Antheon na vyplutí. Měla vyjet na moře za dva dny z města, a tak jeho otec pilně kontroloval všechny stěžně a ráhna, aby bylo vše v pořádku, zatímco ostatní, většinou otroci z města, nakládali loď šperky a čerstvým ovocem. Mika se divil, kolik se toho do takové lodi vejde. Samozřejmě byla to velká nákladní loď, ale přece zástupy otroků nesoucích zboží mu připadaly nekonečné. O tom všem přemýšlel, když se díval z okýnka malého hliněného domku na sluncem zalité přístaviště, kterému právě vévodila obrovská loď Antheon, největší, co Mika kdy v životě viděl. Do města samozřejmě přijížděly i další lodě, ale žádná z nich nebyla takhle velká. Včera mu otec řekl, že Antheon přiváží zboží do hlavního města - Tymrys, a proto je tak velká. Celý svůj život slýchával Mika o slávě třpytícího se města, kde se prý všichni mají dobře, mají všechno co potřebují a jsou šťastni. Říkal si, že jednou až bude velký, se tam musí podívat. Nejvíce mu o Tymrys vyprávěl jeho otec, který je jedním z mála obyvatel města, který už hlavní město navštívil. A to jen díky své práci na moři.

Otec často a dlouho odjížděl za prací, ale Mika neupadal do chmurů, protože věděl, že jak se vrátí, určitě mu něco přiveze. Jako tenkrát když Mikovi dovezl solvenskou píšťalku. Vypadala, jako by byla z mramoru, nebo nějakého třpytivého bílého kamene, a přitom byla lehoučká jako pírko. Mika ji považoval za svůj nejcenější majetek, a proto ji opatroval jako oko v hlavě. Taky to byl dost možná důvod, proč se na ni nikdy nenaučil hrát, protože byl tak opatrný, že ji vytahoval ze svého sametového pytlíčku jen málokdy. Taky se mu po otci nestýskalo, z toho důvodu, že v době jeho odjezdu si Mika představoval všechny ty vzdálené exotické kraje a barvitě přemýšlel nad všemi dobrodružstvími, která tam jeho otec musí zažívat.

Slunce už nelechtalo pouze Mikovy nohy, ale zalévalo celou místnost, když vtom přišla Mikova matka a zvolala:,,Vstávat ospalci! Snídaně už je přichystaná.'' Mika rychle vyskočil a běžel do vedlejší místnosti, která jim sloužila jako kuchyň a mezitím slyšel, jak se jeho otec pomalu probouzí a protahuje. Mika zbožňoval ty snídaně, když byl jeho otec doma. Jednak byl rád, že je celá jejich rodina pospolu a za druhé, snídaně za přítomnosti otce byly daleko chutnější a bohatší, protože to znamenalo, že se jeho otec vrátil z plavby a dostal za svoji práci zaplaceno.

U stolu už seděla jeho mladší sestra Lillien a cpala se čerstvým chlebem z Města se solvenskou marmeládou. Všechny džemy a marmelády byly lepší ty dovezené z hlavního města Tymrys, než ty z Města. Asi proto, že zdejší lidé nemají tolik peněz a různě to šidí. ,,Tak my jim dovážíme naše nejlepší ovoce, a pak si od nich musíme kupovat za drahé peníze džemy,'' slýchával Mika často od své matky.

,,Mami, můžu dostat taky trochu džemu?''
,,Samozřejmě zlatíčko, ale nechte taky něco pro vašeho otce.''

Vtom přišel Edwin, rukou si prohraboval rozcuhané hnízdo vlasů a vypadal i přes dlouhý spánek značně unaveně.

,,Ede, pojď si dát alespoň trochu kávy,'' řekla mu láskyplně jeho žena.
,,Díky, Katryn, ale za chvíli už musím být na lodi. Je potřeba tam ještě něco zkontrolovat, najím se až u oběda.''
Po této zprávě Katryn značně posmutněla, ale neodvážila se nic říci, přece jen je její muž už dost starý na to, aby věděl, jak naložit se svým časem a životem. Ale bohužel tyto chvíle ji děsily, ještě více, než když byl na moři, protože přemýšlela o tom, jak se asi o sebe stará na moři, když ani doma není schopný jít se občas najíst a učesat se. Mika, ač měl teprve šest let, hned poznal, že matku něco trápí a byl by jí rád nějak pomohl.

,,Jsi smutná, mami?''
,,Ale ne, jen si dělám starost o vašeho otce. Kéž by tam byl někdo, kdo by na něj na moři dával pozor.''
V tu chvíli se Mikovi zrodil v hlavě velmi zvláštní a znepokojivý nápad, který se ho ne a ne za celý den pustit.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------